Příběhy Zenu
Pavouk Tibetský příběh vypráví o
studentovi meditace, který při meditaci ve svém pokoji věřil, že před sebou
vidí klesat pavouka. Každý den se to hrozivé stvoření vracelo a zvětšovalo se.
Tak polekaný student šel říct o svých rozpacích svému mistrovi. Řekl, že
plánuje mít ve svém klínu umístěn nůž, aby mohl pavouka zabít, až se objeví.
Mistr oponoval tomuto plánu. Místo toho mu navrhl, aby si k meditaci vzal křídu
a když se pavouk objeví, aby mu udělal na břicho značku X. Pak ať se
vrátí.Student se vrátil ke své meditaci. Když se pavouk objevil, vzdoroval
tomu, aby ho napadl, a místo toho dělal to, co mu mistr navrhl. Když později
šel mistrovi oznámit, co se stalo, učitel mu řekl, ať zvedne svou košili, a
podíval se na jeho břicho. Tam bylo X. Výcvik samuraje ... který se
vydal za bájným mistrem Mijamotem Musašim s prosbou, aby ho mistr naučil pravé
cestě meče. Mistr Musaši souhlasil. Když se samuraj stal jeho žákem, trávil
všechen svůj čas štípáním a nošením dříví a nošením věder s vodou ze vzdáleného
potoka, přesně tak, jak mu mistr nařídil. Dělal to každý den, celý měsíc, dva
měsíce, rok, celé tři roky. Dnes by kterýkoli žák po týdnu, nebo dokonce po
několika hodinách odešel pryč. Ale samuraj vytrval a během tohoto procesu
posílil a zformoval své tělo. Přesto měl po třech letech již všeho dost a
zeptal se mistra: „Jaký je tohle výcvik? Od svého příchodu k vám jsem se ani
nedotkl meče. Celý čas trávím štípáním dříví a nošením vody. Kdy mě konečně
zasvětíte do umění boje s mečem?“ „Dobrá,“ odvětil mistr. „Když si to přeješ,
naučím tě teď pravé technice.“Potom svému žáku nařídil, aby šel do dódžó, kde
musel každý den od rána do večera obcházet po vnějším okraji tatami, okolo
celého sálu, aniž by udělal jediný chybný krok. Je to přesně ten druh chůze,
kterému se učí v kendó, jedna noha je přímo před druhou, pak následuje přísun.Mistr
samuraje učil, jak se koncentrovat na chůzi. Koncentrovat se na jedinou
činnost, aby byla provedena naprosto bezvadně. Protože technické detaily, triky
a chvaty jsou až druhořadé a následují za soustředěním. Je-li někdo dostatečně
koncentrován, pak stačí pouze jediné gesto, jediný projev techniky. A tak
samuraj obcházel kolem tatami celý rok. Po této době řekl svému mistru: „Jsem
samuraj, mám dlouholeté zkušenosti v boji s mečem a setkal jsem se s mnoha
jinými mistry kendó. Žádný z nich mě však neučil takovým způsobem, jakým to
děláte vy. Naučte mě teď, prosím, pravé technice meče.“ „Velmi dobře,“ řekl
mistr. „Následuj mě.“ A zavedl ho vysoko do hor, na místo, kde ležely přes strž
kmeny stromů. Byla to hluboká, závrať vzbuzující propast. „Tady,“ řekl mistr,
„přejdeš po těch kmenech na druhou stranu.“ Samuraje ani nenapadlo, co tím
mistr může zamýšlet, když však pohlédl dolů, zarazil se a nemohl se přinutit k
tomu, aby přes propast přešel. Najednou uslyšel za sebou nějaké ťukání, byl to
zvuk slepecké hole. Slepec prošel kolem nich, aniž by jim věnoval jakoukoli
pozornost, holí si vyťukával cestu před sebou a kráčel přímo přes propast.
„Aha,“ uvažoval samuraj, „začínám tomu rozumět. Jestliže ten slepec mohl přejít
přes propast, pak bych toho měl být také schopen.“A mistr dodal: „Celý rok jsi
přecházel po okraji tatami, který je mnohem užší než tento kmen stromu, a tak
teď musíš umět přejít i po něm.“ Samuraj pochopil a přešel na druhou stranu.
Jeho učení bylo u konce: během tří let budoval silné tělo, během jednoho roku
pak upevňoval sílu koncentrace na určitou činnost (chůzi) a nakonec čelil smrti
na okraji propasti, a tak obdržel ucelený výcvik ducha a mysli. Ale proč je duch nebo mysl tím nejdůležitějším? T. D.: Protože ten v konečném důsledku rozhoduje. V japonských bojových uměních odedávna jediný pohyb mohl
znamenat smrt a to byl také důvod velké opatrnosti a soustředění se na pohyby
předcházející útoku. Jediné tnutí, to je vše: jeden mrtvý, nebo i dva, pokud
proběhly dva seky určitým způsobem. Vše se odehrálo v okamžiku. V takovém
okamžiku mysl rozhoduje, technika a tělo následují. Ve všech moderních sportech
existuje určitá přestávka, která však v bojových uměních není. Kdo čeká,
dokonce i velmi krátce, je ztracen, jeho protivník získá výhodu. Mysl se musí
neustále koncentrovat na celou situaci, připravena reagovat nebo jednat, proto
je právě ona nejdůležitější. Jak člověk volí techniku vhodnou k útoku? T. D.: Neexistuje žádná volba. Přihodí se to nevědomě,
automaticky, přirozeně. Nemůže zde být žádné myšlení, protože myšlení vyžaduje
určitý čas, což by znamenalo chybu. Aby mohlo dojít ke správnému pohybu, musí
existovat stálé, totálně bdělé vědomí celé situace. Toto vědomí samo zvolí
správný úder, techniku a tělo ji vykoná, to je vše. Například v kendó existuje taktika zvaná debana waza: je
nutné zaútočit dříve, než to učiní protivník, udeřit dříve než on. Pro tuto
techniku je jistě velmi důležitá intuice. T. D.: Ta je důležitá a podstatná vždy. Pokud na tebe
protivník vede úder, který jsi neočekával, pak musíš mít intuici, abys jej
kryl, vědomí, aby ses dostal z nebezpečné situace, zachránil se – vědomí, které
spustí správnou reakci těla a naučenou techniku. Jestli však potřebuješ čas k
přemýšlení: „Musím použít tu či onu techniku,“ budeš právě v tomto okamžiku
zasažen. Intuice spouští tělesnou reakci a techniku. Tělo a vědomí jsou
sjednocené, myslíš celým tělem, celé tvé já je v této reakci účastno. Z tohoto důvodu je
tak obtížné vymezit nějaké pořadí důležitosti mezi šin, waza a tai – myslí,
technikou a tělem. Ty musí být sjednocené, nikoli oddělené. Dokonalá jednota
těchto prvků vytváří správnou akci. Naprostá jednota. Mezi všemi japonskými
bojovými uměními bylo vždy považováno za nejušlechtilejší kendó, cesta meče,
„protože vyžaduje to nejvyšší možné sjednocení všech tří elementů, intuitivního
vědomí, těla a techniky“. Na celém světě cvičí 12 milionů lidí kendó, 6 milionů džúdó,
5 milionů karate, 1 milion aikidó, 200 tisíc kjúdó (lukostřelbu)… T. D.: V každém bojovém umění je podstatná jednota mysli,
těla a techniky. Je chybou přemýšlet předtím, než udeříš. Musíš uchopit suki,
příležitost. Příležitost je nejdůležitější, ale myšlením ji nelze vytvořit.
Pouze vědomí může uchopit příležitost k akci, prázdný prostor, v němž je třeba
jednat. T. D.: Tato příležitost odpovídá jednání. Příležitost pro
útok. Porozumění slabosti. Intuicí, a to je nejdůležitější bod, musí člověk
získat výhodu v okamžiku, když protivník vdechuje, vykazuje svůj slabý bod. Kdo při útoku vdechuje, protivník, nebo já? T. D.: Vdechuje protivník. Ty sám musíš při útoku
vydechovat. V karate může být nebezpečný úder obdržený při nádechu, ale nikoli
tehdy, když se vydechuje. Takže se musíš chopit příležitosti, když protivník
vdechuje, protože odkrývá slabinu, svůj prázdný prostor. A to je příležitost k
jednání. Proč? Příležitost se
naskytne vždy, kdy ten druhý vdechuje, protože se jeho tělo stává „lehčím“,
ztrácí schopnost koncentrace. Vdech soupeře nabízí příležitost, které tvá mysl
a tělo musí umět využít. Klíčem k úspěchu je schopnost zaútočit přesně ve
chvíli, kdy se protivník nadechuje, kdy odkrývá svá slabá místa, mezery v
obraně, vykazuje slabinu a dává najevo svůj psychický postoj. Vdech tvoří jednu
velkou suki nebo příležitost – další příležitostí je také přílišné nebo
nedostatečné napětí. V utkání není totiž možné udržet stále stejnou úroveň
soustředění. Pozornost v průběhu boje kolísá, takže občas se my sami dopouštíme
chyb a poskytujeme protivníkovi suki – příležitost, které on může využít.
Otázka příležitosti vystupuje do popředí v každém střetu, nejen v bojových
uměních, ale i v běžných sporech, při obchodních jednáních atd… Nesmíš odhalovat svá slabá místa ani v bojových uměních, ale
ani v každodenním životě. Život je boj! Musíš zůstat soustředěný – toho
dosáhneš soustavným tréninkem v sebekontrole a postupně všechny chyby
odstraníš. Tradiční japonská výchova je zcela založena na tomto druhu bdělosti
– nikdy neodkrývej svá slabá místa, aby ostatní lidé nemohli využít výhody,
kterou jim tak poskytuješ. Při turnaji je důležité pouze jediné a tím je odkrytí
soupeřových slabých míst. K dosažení tohoto cíle slouží pozornost, odhodlání a
koncentrace, a jakmile se objeví příležitost, musíš jí bez přemýšlení využít.
Při šermu nebo zápasnickém utkání i ve věcech každodenního života sleduj
především oči protivníka. Když se jeho oči pohybují nebo jsou nejasné,
prozrazují váhání – pochybnosti, kolísavost, je zde suki – příležitost. V
kritických okamžicích života nesmíme odhalovat svá slabá místa, protože pokud
to uděláme, činíme chyby, budeme klopýtat a padat a budeme poraženi. Tento druh
bdělosti nelze získat stálým tělesným napětím, protože tělo by se brzy unavilo,
naopak musí vycházet z pozorné mysli. Odtud plyne značná důležitost ducha –
šin. Zatímco tělo vykazuje slabá místa, mysl může napravovat, vést, udávat
směr. Minulý rok jsem v Kjótu sledoval utkání mezi dvěma mistry v
kendó, kterým bylo okolo 80 let. Stáli tváří v tvář, s mečem v rukou, hrot meče
proti hrotu meče, absolutně nehybně zhruba pět minut. A posléze po uplynutí
této doby rozhodčí prohlásil zápas za nerozhodný, hikiwake. T. D.: Zajisté. Při prováděném pohybu člověk prozrazuje svá
slabá místa. Tam, kde se mladí muži vzájemně vyčerpávají v lítých úderech a
neorganizovaném náporu, kde vyzrálejší bojovníci zapojují do hry veškeré své
zkušenosti ze své techniky, ti dva staří mistři bojovali pomocí ducha svýma
očima a skrze ně. Pokud by se jeden z nich pohnul, jeho vědomí by se rovněž
dostalo do pohybu, a tak by dal najevo slabost. První náznak slabosti by
znamenal naprostou ztrátu, protože ten druhý by odpověděl jediným tnutím meče. Kočka a myš Jednou žil jistý samuraj, který
měl ve svém domě krysu a nemohl se jí zbavit. Obstaral si velikou, statnou a
robustní kočku. Ale krysa byla rychlejší a měla z kočky jen legraci. Tak si samuraj
sehnal jinou kočku, vychytralejší a obratnější. Ale krysa byla ostražitá a
ukázala se jen tehdy, když kočka spala. Poté jeden zenový mnich z blízkého
kláštera půjčil samurajovi svou vlastní kočku, tu nejobyčejnější kočku, jakou
si vůbec lze představit. Kočka celý den jen podřimovala a nevěnovala žádnou
pozornost čemukoli, co se kolem ní dělo. Samuraj krčil rameny a ušklíbal se, že
to není dobrá kočka, ale mnich trval na tom, aby si ji nechal. A tak kočka
zůstala u samuraje a spala a spala. Brzy krysa začala být opět troufalá a
dotěrná a pobíhala před kočkou, která o ni nejevila naprosto žádný zájem. Pak
jednoho dne, jediným máchnutím tlapky chytla a doslova přibila krysu k zemi.
Tělesná síla a technická dovednost nejsou ničím bez obezřetné mysli! Vypuzovaní ducha Manželka muže velmi těžce
onemocněla. Na smrtelné posteli mu řekla: "Strašně tě miluji! Nechci tě
opustit a nechci, abys mě zradil. Slib, že nikdy nebudeš mít jinou ženu,
jakmile zemřu, nebo se sem budu vracet a strašit tě."Několik měsíců po
její smrti se manžel vyhýbal jiným ženám, ale pak jednou potkal jednu, do které
se zamiloval. V noci, kdy se zasnoubili, se mu zjevil duch jeho bývalé ženy.
Obvinila ho z nedodržení slibu a každou noc se vracela a vyčítala mu to. Duch
mu připomínal vše, co se stalo mezi ním a jeho přítelkyní, dokonce doslovně
opakoval jejich konverzace. To ho tak rozrušilo, že vůbec nemohl spát. Zoufale
hledal radu u mistra Zenu, který žil nedaleko vesnice. "To je velmi chytrý
duch," řekl mistr, když vyslechl mužův příběh. "To je!"
odpověděl muž. "Ona si pamatuje každý detail toho, co řeknu nebo udělám.
Ví všechno!" Mistr se usmál. "Měl bys obdivovat takového ducha, ale
řeknu ti, co dělat, až ho znovu uvidíš." Tu noc se duch vrátil. Muž
odpověděl jen tak, jak mu mistr poradil. "Jsi takový moudrý duch,"
řekl muž, "víš, že před tebou nemohu nic skrýt. Když odpovíš na mou otázku
, rozejdu se se svou přítelkyní a zůstanu po zbytek života sám."
"Zeptej se," odpověděl duch. Muž nabral hrst ořechů z velké tašky na
podlaze, "Řekni mi přesně, kolik ořechů mám v ruce."V tu chvíli duch
zmizel a nikdy se nevrátil. Cesta do svatyně Jednoho dne se jistý samuraj,
velký mistr meče kendó, rozhodl, že se naučí tajemství šermování s mečem. Bylo
to v období Tokugawa. O půlnoci přišel ke svatyni v Kamakuře, vystoupil po
dlouhém schodišti až ke svatyni a vzdal v ní poctu místnímu bohu Hačimanovi. V
Japonsku je Hačiman velkým bódhisattvou, který se stal patronem budó. Samuraj
se mu poklonil. Když scházel dolů po schodech, vycítil, že je sledován
netvorem, který na něj číhal pod velkým stromem. Intuitivně tasil meč a netvora
na místě zabil; prýštila z něj krev a rozlévala se po zemi. Zabil ho dřív, než
si uvědomil, co dělá. Bódhisattva Hačiman mu tajemství budó neprozradil, avšak
samuraj ho pochopil díky zkušenosti, které se mu dostalo při cestě ze svatyně.
Intuice a akce vytrysknou na povrch společně, v jediný okamžik.
Zdroj: www.doktorka.cz , Zen a bojová umění